Dne 15. září 1983 byla v kabinetu architektury v tehdejším Gottwaldově zahájena výstava prací architekta Drofy, která dokumentovala průřez jeho celoživotním dílem. Na scénáři výstavy se podílel zásadním způsobem jeho dlouholetý spolupracovník architekt Hošek, který byl autorem koncepce výstavy, graficky ztvárnil propagační plakát a pozvánku a navíc celý průběh zahájení výstavy řídil a moderoval. Vytvořil tak prostor pro formulování zajímavých dotazů na architekta Drofu, který je rád zodpověděl. 

Otázka:

Málokterému architektovi bylo dopřáno, aby by se účastnil a současně byl svědkem velkorysého stavebního vývoje města tak, jak tomu bylo u Vás v případě výstaby města Zlína. To město má svůj vlastní – řekl bych osobitý charakter. Urbanistický, vysoký standard bydlení a jednotný, všeobecně uznávaný, estetický ráz. Musely tu být určité podněty, určitá koncepce a podmínky. Mohl byste nám k tomu něco povědět? Třeba jen Váš osobní postřeh. 

Odpověď:

Byla to především dlouhodobá investorská vize rozvoje podniku v jeho širších společenských vztazích, ukázněná vědomím nutnosti zachování ekonomické rovnováhy. Bylo to vědomí, že ekonomie podniku začíná už v něčem, čemu dnes říkáme tvorba životního prostředí.

Kategorický požadavek variabilního využití všech objektů připadl na svět jednotný konstrukční systém, umožńující při vysoké výrobní racionalizaci jedinečné, morálně téměř nestárnoucí urbanistické skladby a současně přispěl ke zrodu nových urbanistických kvalit, k oné šťastné zeleni s volně stojícími objekty s otevřenými pohledy na zalesněné stráně.

Strohý ekonomický tlak se stal zcela překvapivě nejspolehlivější zárukou jednotnosti a čistoty archotektonického výrazu.

Byla v tom vysoká odborná morálka a kázeň. I v ekonomii. Co mohlo stát 100 000,- nesmělo stát 101 000,- Kč.

Otázka:

Sám jste autorem mnoha bytových, občanských a veřejných staveb. Můžete říci jaký vliv měla předválečná činnost na Vaši práci a Váš přístup ke koncepci těchto staveb? 

Odpověď:

My jsme se po druhé světové válce snažili navazovat na předválečnou stavební tradici. To s nám alespoň v prvních letech, přestože už jsme pracovali v jiných podmínkách, dařilo jednak proto, že projektová činnost byla ještě plně v našich rukou s minimálními zásahy z centra, ale hlavně proto, že jsme mohli ještě plně spolupracovat s komplexní a pružnou místní stavební výrobou. 

V bydlení jsme se snažili rozvíjet harmonicky všechny formy od rodinného domku přes tříetážové, věžové a chodbové domy, až po bydlení v kolektivních domech. To samozřejmě přispělo k obohacení panoramatu města, i když předválečné urbanistické tradice volných objektů nebo řad byly zachovány. Správnost tohoto pojetí byla plně potvrzena konfrontací s pozdějším pojetím bytové výstavby realizované v Gottwaldově. K výrazové jednotě přispíval opět tradiční materiál a snaha používat u všech těchto forem jednotné prvky jako okna, schodiště, balkony atd. – jakési počátky typizace prvků.

Jen pro zajímavost možno podotnout, že první poválečné bytové projekty byly zpracovávány ještě podle zásad, že investované prostředky s formou reálného nájemného musí v předepsaných lhůtách plně amortizovat.

Otázka:

Mluvil jste o tradičních vývojových zlínských prostředcích, ale co dál? 

Odpověď:

Máte asi na mysli spárované zdivo. Samozřejmě, že nelze pokračovat donekonečna se spárovaným zdivem, ale zlínskou tradici nevytváří jenom cihla. Vytváří ji, podle mého názoru, a to hlavně u objektů, které rozhodujícím způsobem ovlivňují panorama města, přehledné řazení jednoduchých hmot a rastr viditelné konstrukce, který zjemňuje a provzdušňuje plochu. Proto myslím, že použitím moderních předvěšených plášťů, ať už z kovu nebo – a to možná ještě lépe – z lehkých a vzdušných betonových výplní, nejen neporuší jednotu architektonického dojmu, naopak ještě bude znamenat obohacení rejstříku výrazových možností. Je s podivem, jak se právě ve Zlíně až do dneška tvrdošíjně uplatňuje krabicový systém panelové bytové výstavby s holou plochou a malými domkovými okny, když už v jiných městech se od roku 1961–2 staví systémem příčných zdí, který poskytuje daleko větší možnosti rastrace průčelí hlavně u výškových staveb.  

Otázka:

To se týkalo staveb bytových a veřejných. Jste ale i úspěšným autorem mnoha staveb průmyslových. Mluví se o nich jako o dispozičně a provozně jasných, konstrukčně jednoduchých, výrazem ušlechtilých a sloužících dobře účelu i lidem v nich pracujících. Bylo by jistě banální ptát se „jak to“. Způsob myšlení a vlastnosti jsou prostě ve Vás. Ale zajímala by nás otázka „Studií výhledu průmyslových závodů“. I těch máte pěknou řádku za sebou. A tady by nás zajímal Váš názor, systém myšlení a styl práce. 

Odpověď:

Průmyslová výstavba má mnoho společného s občanskou. Je tu však jeden markantní rozdíl. Jestliže u občanské výstavby je obvykle náklad už předem stanoven podle nějakého všeobecně platného limitu, u průmyslové výstavby je nebo by aspoň měla být, tato otázka nejdůležitější etapou předprojektové přípravy. Možno říci dokonce, že nejdůležitější etapou projektování. 

Poněvadž ze špatné investice neudělá dobrou ani ten nejlepší projekt, zatímco dobrá investice zůstane dobrá i při průměrném projektu a jen dobré investice znamenají zvyšování životní úrovně. 

Za hlavní požadavky považuji maximální flexibilitu využití všech ploch, co nejefektivnější průběh výrobní linky, co nejméně omezenou možnost dalšího rozvoje a lidsky přijatelné prostředí. 

U velkých konstrukcí pak včasné a jednoznačné rozhodnutí, jedná-li se o postupnou výstavbu nového závodu nebo jen o nutné prodloužení životnosti stávajících kapacit. 
 

Otázka:

Z toho, co jste říkal, vyplývá, že přikládáte rozhodující význam předprojektové přípravě, tj. výhledovým studiím. 

Odpověď:

Ano, studie dlouhodobého rozvoje. Jejich význam, jako závazného investičního dokumentu, se dnes nedoceňuje. Přispívá k tomu skutečnost, že ekononické aspekty, které jsou pro investici v tomto stadiu rozhodující, podléhají značným výkyvům. Ale s postupnou konsolidací hospodářství v nové ekonomické soustavě, při stálém zostřování ekonomických hledisek, bude její úloha nabývat rozhodujícího významu. Přece není možné přijmout tuto trvalou skutečnost, že se začne projektovat např. s rozpočtem 60 milionů korun a skončí se na 120-ti milionech korun. Musíme se znovu vrátit k praxi, kdy bude rozhodující co investice smí stát a nikoliv co musí stát. 

I pro samotnou projekční praxi mohou mít tyto studie význam. Skutečnost, že mám možnost se se zadáním seznámit v dostatečném časovém předstihu před projekcí, přispívá při dobré organizaci k racionalizaci projekční práce tím, že umožňuje vytvořit si předpoklady pro shodná nebo podobná řešení, řešit včas speciální problémy a připravovat typová řešení sekcí nebo dílů apod. 
 

Otázka:

Tím se dostáváme k typizaci a unifikaci. 

Odpověď:

Sám jse prožil většinu svého pracovního života v přísném režimu, ovládaném tvrdou, někdy až přehnanou typizací. Když po mnoho let mohu pozorovat kolem sebe výsledky tehdejší práce, jsem stále více přesvědčen o velkém přínosu, který typizace přináší do tvorby životního prostředí. Dokonce myslím, že jednotu výrazu životního prostředí si není možno představit bez určité formy unifikace a typizace. Samozřejmě, že je zde nebezpečí nesprávného nebo necitlivého zneužití těchto metod. 
 

Otázka:

Jaké formy těchto metod jsou vhodné pro naši nynější práci – typizované projekty, opakované projekty? 

Odpověď:

Pro zvláštní specifiku našich firemních zakázek jsou obojí, jak typizované tak opakované projekty, málo vhodné. V našich podmínkách by, podle mého názoru, optimálním přínosem byla nějaká metoda. Skládání opakovatelných částí a prvků. Připustíme-li, že pro naši práci, samozřejmě až na malý podíl speciálních úkolů, lze vystačit se čtyřmi základními druhy budov, tj. přízemní hala, dvoupodlažní budova, etážová budova úzko i velkoplošná, bylo by možno po vyhodnocení optimálních materiálových variant vytvořit systém dílčích, ale komplexních dispozičních řešení, umožňujících nejrůznější vzájemné skladby výše jmenovaných druhů objektů jak v konstrukci, tak dispozici i doplňujících konstrukcí. To by mohlo znamenat mnohem intenzivnější využití mladých méně zkušených projektantů, zatímco zkušení by měli možnost prohloubit koncepční a řídicí práci. Vyžaduje to ovšem určitou míru koncepční kázně.